Friday, March 02, 2012

Začátek mého Amerického snu ...

Dneska už to mám opravdu "za pár". Odlítám v pondělí ráno, tudíž mám před sebou poslední víkend v Praze. Tento týden jsem trávila s rodinou a kamarády na Moravě, rozloučila se a včera se vrátila do Prahy.

Už v některém z předešlých článků jsem se zmiňovala o tom, že žiju s přítelem, kterej mě nedlouho po mém rozhodnutí odjet do USA požádal o ruku. Prstýnek mu byl následně vrácen a začalo období, kdy jsem počítala každej den, do odletu. Proč, to je asi jasný ... nešlo jen o to, že se tam moc těším, ale hlavně o to, že to prostě občas bylo peklo. Chápu, že čelit realitě, která se víc a víc přibližuje, je těžký. Chápu, že být v situaci, kdy se část vás mermomocí snaží někoho přesvědčit, že Amerika je zlá, lidi jsou tam hloupý a celej stát stojí za hovno; a zároveň se druhá část snaží toho stejnýho člověka podporovat, že je správný tam odjet a zažít něco jinýho, je ještě těžší a nezáviděníhodná. Chápu, že být součástí mých amerických euforií, slyšet telefonáty s rodinama a čekat na to, že ho opustím je hrozný. Bohužel ale nechápu spoustu jiných věcí ...

Možná se divíte, proč jsem se od něj neodstěhovala už dřív. Ano, já se taky divím ... na druhou stranu, jsem se neměla kam odstěhovat. Nechtěla jsem dva měsíce žít někde v hotelu nebo nedejbože na ubytovně. Odstěhovat se zpátky k rodině taky nepřicházelo v úvahu, protože jsem pořád chodila do práce a peníze jsem potřebovala. Rozhodla jsem se teda, že to nějak zvládnu.

Jo, tak jsem to zvládla. Utržila jsem maximálně slovní urážky a vyhrožování, přežila spoustu trapných nepříjemných situací a dokonce se odvážně vydala do jámy lvové rozloučit se s jeho rodiči.
Včera večer jsem si, zatímco byl přítel v práci, šla s klidnou hlavou lehnout a při přemýšlení nad budoucím posledním víkendem usnula. To jsem ještě nevěděla, jak krásné probuzení mě čeká ...
Kdo očekává happyending, budu vás bohužel muset zklamat. Žádnej se nekonal.

Na základě SMS, kterou našel, když se hrabal v mým telefonu, zatímco jsem spala, došel k závěru, že jsem ho podvedla. A tak se stalo, že jsem v jednu hodinu ráno, polonahá, rozespalá a naprosto nevinná skončila zmlácená a psychicky zhroucená na podlaze. Vlastně bych mu mohla poděkovat, že jsem neskončila na ulici, kam jsem původně byla vyhozená. Nájem za březen jsem mu totiž už neplatila, takže na to měl "právo".
Asi se mu mě nakonec zželelo, tak jsem dostala zmrzlej obklad a mastičku na oteklej obličej a naraženej loket. Ale na psychický šrámy nic z toho nepomůže.
A jak teda trávím poslední chvíle před odletem? Heh ... s brekem a kapesníkem, s vyhrožováním, že jestli se na zbytek víkendu odstěhuju do hotelu, spáchá sebevraždu, ...
Asi si říkáte, proč to sem proboha píšu a proč proboha zůstávám. Odpověď je ta, že na to nemám sílu. Dodělávám pomalu ten stupidní projekt a těším se, až bude pondělí. Jelikož si "přítel" vzal na celý dny dovolenou, nemám ani šanci se potichu vytratit. Nestojí mi to za další problémy, který by stoprocentně potom následovaly (předpokládám, že tohle je častej argument žen, který tohle prožívají často, denně, pořád ...)

Naprosto jiná situace by ale byla, kdybych nikam neodjížděla. Téma domácího násilí je pro mě velká roznětka, protože to pro mě představuje obrovskou ubohost!
Kdysi dávno jsem vyfotila a vytvořila fotky upozorňující na domácí násilí (přikládám níže). Je to k pláči, jak pravdivý to  je ... Moji rozzuřenost vystřídal strach, strach z ponížení. Ano, člověk o tom mluví, ale pokud se mu něco takovýho nestane, nepochopí to. A právě proto o tom teď píšu. Protože člověk by se za to neměl stydět a bát se o tom mluvit! Já mám "štěstí" že můj případ není na rozdíl od těch fotek níže tak vážnej. Ale jak by to asi mohlo dopadnout, kdybych nikam neodjížděla a neměla odvahu to nijak řešit?

A pokud si někdo přesto bude říkat, tohle se mi stát nemůže ... může. Protože před nějakou dobou mi tento člověk otevíral dveře od auta, podržel kabát, přisouval galantně židli a nosil spoustu dárků. A já si husa myslela, jakýho jsem to nenašla hodnýho kluka ...

Tento článek nemá s aupair nic společného, ale já přece psala už dřív, že můj blog nebude jenom o práci au pair ...



8 comments:

  1. ,,super" příspěvek. To já s přítelem odjela do Anglie jako couple, už v ČR mě klidně uhodil,strčil do mě a tak... ale tady se to stupňuje,předevčírem mě zbil pěstma a včera mě škrtil. Chápu jak ti je a jsem ráda,že si tenhle příspěvěk napsala. Doufám,že se na nás usměje štěstí a už nikdy na nikoho takovýho nenarazíme. Já si momentálně podávám do USA přihlášku s tím, že bych chtěla odjet po Novém roce. Tak na sebe teď dávej pozor,aby ti ještě nestihl udělat něco takovýho,jako je na tom obrázku... protože kdyby si asi přečetl to,co tu píšeš,tak by byl průšvih...:-/

    Veronika

    ReplyDelete
  2. Teda, to je drsný. Ještě že už odjíždíš! Já si teď říkám, že se mě tohle stát nemůže, takže doufám že si za pár měsíců neřeknu, že MŮŽE. Každopádně přeju hodně štěstí a klidný poslední víkend :-)

    ReplyDelete
  3. Holka, ještě, že jsi tomu pitomci ten prstýnek vrátila. Snad to dobře dopadne! Je mi z toho fakt smutno

    ReplyDelete
  4. Tvůj příspěvek mě celkem šokoval. Máš štestí ,že si toho vola nebereš. Nechci tě strašit ale raděj si dávej pozor ještě při odjezdu, pepřák nikdy neuškodí. Ráda bych totiž vyděla i nějaký články s USA. Přeji hodně štěstí a pevné nervy.

    ReplyDelete
  5. Nesnasim chlapy, co na holku sahnou... i kdybys byla vinna, nic ho neopravnuje ti ublizit... USA je tvou vyhrou, nenech si to zkazit:)

    ReplyDelete
  6. Tak to je něco. Naštěstí už zítra odlétáš! Já narazila na tvůj blog před chviličkou a celý jsem ho pročetla - zajímavě píšeš a hlavně záhlaví s Alice (a diář!) je perfektní! Přeju ti hodně štěstí v USA a snad už o tom bláznovi neuslyšíš. Těším se na další příspěvky!

    ReplyDelete
  7. O psychických šrámech bych mohla taky vyprávět :/ je to smutný a až neuvěřitelný, jak dokáží být někteří lidé (a často ti z nejbližších) zlí.. držím pěsti při odletu a přeju štěstí do nového a jistě lepšího začátku!!

    ReplyDelete
  8. Všem MOC a MOC děkuju za podporu!!!! Jak asi víte, jsem už šťastně na americké půdě a moje myšlenky jsou teď úplně někde jinde =) a to je VELKY plus! =)

    ReplyDelete