Monday, October 22, 2012

Arizona & Grand Canyon


V pondělí ráno jsme s těžkým srdcem opustily město andělů a vydaly se vstříc kalifornské a arizonské poušti.
Já a Damla jsme se střídaly za volantem, protože náš cíl - Grand Canyon Village, byl od L.A. vzdálenej nějakých osm hodin cesty. Někomu může připadat, že projíždět hodiny a hodiny životem-zrovna-nepřekypující pouští, je nuda. Já ten případ nejsem a každou minutu, kterou jsem proseděla za volantem, jsem si užívala =) Mít tak kabriolet, vítr ve vlasech, bylo by to dokonalý =)
Bohužel venkovní teplota se šplhala k závratným číslům a naše malá Ladybug nestíhala chladit zadní prostor auta. Takže místo výhledu jsme musely zabarikádovat okna dekou/oblečením, aby nás pražící sluníčko neroztavilo zaživa.

Někde za hranicí Arizony jsme zastavily natankovat u čerpačky, která byla jak ze starýho filmu. Znáte to, taková ta benzínka, kde široko daleko nic není, všude klid a ticho, jenom zvuk staré cedule vrzající ve větru =D Dovnitř jsme chodily ve skupinkách ... jo, v hororech je vždycky nejlepší se rozdělit =D
Někdy kolem jedné hodiny odpoledne jsme sjely z dálnice, napojily se na Route 66 a provedly první větší zastávku toho dne ve městečku Seligman.
Jelikož jsme měly relativně čas, tak jsme zamířily do místní restaurace na náš asi první normální oběd. Vevnitř to bylo v úžasným retro stylu, ostatně jako celý to město =) Mě se strašně líbí, že tady mají půllitrový sklenice na sodu, který vypadají jako na zavařování. Máme takový i doma a prvně jsem se divila, co to je, ale ono to jsou pravděpodovně nějaký retro sklenice. Jídlo bylo vynikající, nicméně to trvalo neskutečně dlouho a my tam ztratily mnohem více času, než jsme původně plánovaly.
Pokračovaly jsme na malou prohlídku westernové části městečka, kde mají místní starý vězení. Okolí silnice bylo plný rezavých vraků aut, který se po Route 66 už nikdy neprojedou. Havrani, posedávající na těch vracích, dotvářeli strašidelnou atmosféru městečka. Opravdu jsem čekala, kdy přede mnou vítr prožene takový to klubko uschlé trávy, zpoza rohu vyskočí kovboj s koltem za pasem a vyzve nás na souboj =D

Grand Canyon byl už relativně blízko, nějakou hodinku a půl. Jenomže sluníčko zapadalo docela brzo a nás čekal závod s časem ... kterej skončil remízou dalo by se říct =)
Dorazily jsme do Grand Canyon Village, doslova vyskočily z auta a sprintovaly k okraji, abychom neztratily ani sekundu z toho drahocenýho času, kterej nám zbýval.
Ještě teď mám v živé paměti vzpomínku, kdy jsem jednou v hnusné studené zimě jela metrem v Praze do práce. Vedle mě stála nějaká pipina, která vykládala známé o tom, jak byla na dovolené v Americe. "Nooo a Grand Canyon, taková nuuuuuuda!! Prostě jenom velká díííííra, nic víc!" ... já tehdy držela v ruce noviny a měla sto chutí jí je pěkně otřískat o ten její namyšlenej ksicht! V té době jsem neměla ani to nejmenší tušení, že bych si někdy v blízké době mohla i já dojít k okraji, posadit se a sledovat přenádhernej západ slunce nad  tou velkou dírou. A stalo se =)
Pro někoho možná nuda, pro mě nepopsatelnej zážitek ... na tom našem místě různě posedávalo dobrých třicet lidí, ale zavřít oči, řekli byste, že je tam člověk sám. Nikdo nemluvil, protože slova nebyly potřeba =)

Tma se snesla docela rychle a my se vydaly do městečka Williams, kde jsme ten den ulehly ke spánku. Původně jsme plánovaly jet další den ráno zpět do Grand Canyon Village, která se nachází v Jižní části kaňonu, jenomže jsme se nakonec rozhodly změnit plán (opět) a prozkoumat Západní část. Měly jsme problém takhle narychlo sehnat informace a taky se nám nedařilo najít pořádnou adresu. Takže jsme další den ráno zadaly jméno nejbližší cesty/ulice kterou jsme viděly na mapě a ještě za tmy se vydaly do neznáma.
Tady jsem se zamilovala do Route 66. Nevím jestli to bylo tím, že zrovna pomalu vycházelo slunce, tím, jak je ta cesta neskutečně rovná a nebo díky tomu, že se po ní tak dobře jelo. Pravděpodobně kombinace toho všeho =)

Po pár hodinách jsme zajásaly radostí nad malou ošklivou cedulí "Welcome to Grand Canyon West". Nicméně podle GPS to bylo do cíle ještě nějakých pár mil. Sjely jsme ze silnice a začaly prudce klesat v šílených zatáčkách po nějaké "vedlejší" cestičce. A zrovna, když jsme si říkala, kde se tady v poušti vzala taková krásná nově vypadající cesta ... uviděla jsem před sebou oblaka prachu. A v tu chvíli mi došlo, proč jsme po cestě potkávaly jenom terénní zájedový auťáky nebo autobusy. Asfaltka skončila, vítej kamenitá drsná cesto. Naše Ladybug s nízkým podvozkem proplakala dalších 45 minut pomalé jízdy v oblaku prachu. Myslím, že jsme se všechny modlily, protože píchnout tam na těch šutrech kolo, tak jsme v pěkný kaši.

A zatímco jsem křečovitě svírala volant, objevila se před náma opět normální cesta. Křičely jsme radostí a během asi pátnáci minut dorazily na parkoviště u návštěvnickýho centra. Naším hlavní cílem tady bylo projít se po Skywalk, což je skleněná vyhlídka přikovaná k okraji Grand Canyonu. Tady jsme bohužel zjistily nemilé překvapení. Tato část GC je totiž ve vlastnictví indiánského kmene Hualapai a tudíž nám pro vstup neplatí naše vstupenka, kterou jsme zakoupily v jižní části. Autem se tam člověk nedostane a jediná možnost vstupu je zaplatit si tour autobusem, kterej vás rozváží na různá místa parku. K tomu vstup na Skywalk je další vstupný navíc. Takže celkově ta sranda vyjde na cca 60$. Nadšený jsme z toho zrovna nebyly, ale tak nejely jsme takovou zrůdnou cestu jenom pro srandu králíkům.
První zastávkou byl Eagle Point, kde jsme se jsme se vyblbnuly s foťákem nebezpečně blízko popraskanýho okraje kaňonu =)
Prošly jsme se malinkou indiánskou vesničkou, kde jsem v jedné chýši potkala indiána, prohodila s ním pár slov a naučila se pozdrav v jejich jazyce ... GAMYU!
No a potom teda ten Skywalk. Musely jsme odevzdat VEŠKERÝ osobní předměty a uložit je do schránek, projít bezpečností kontrolou na kovový předměty a nazout si plátěný návleky na boty.
Na mostě jsem se odvážně vydala po skleněném středu. Jakmile se mi pod nohama otevřel výhled z téměř 1200 metrů do nitra kaňonu, zalapala jsme po dechu a zbaběle utekla do krajní části, kde bylo sklo mléčně zbarvený, tudíž "bezpečnější". Nakonec jsme si se ale vrátila do středu a prošla se po obloze =)
Kluci jedni indánský to maj dobře vymyšlený. Na vyhlídku je zakázaný vzít si foťák, ale aby asijští turisti (95% návštěvníků) nepřišli o zdokumentování jejich odvážného činu, jsou na místě k dispozici indiáni vybavení fotoaparáty. Fotografii si potom můžete pořídit za pouhým 30$ za kus. No nekupte to! My jsme neměly v plánu fotku kupovat, nicméně jsme se vyfotit nechaly a jsme za to ráda, protože nás ten fotograf překecal k tomu, abychom si lehly na podlahu (superman póza =D ), k čemuž bychom se normálně asi neodhodlaly =)))
foto výše z internetu

Naskočily jsme do autobusu, kterej nás převezl na další vyhlídku - Guano Point. Je to bod, kterej se nachází na "hromadě kamení". Kdysi tam byla lanovka, která se používala k získávání netopýřího trusu v jeskyních kaňonu. A jinak je tam samozřejmě čarovnej výhled =))



Čas nám šlapal na paty a my se musely vydat zpět. Já jsem na dovolenou odjížděla s plánem proletět se nad kaňonem v helikoptéře. Ale byla jsem jediná z naší skupinky, která to chtěla vyzkoušet. A kvůli měnícím se plánům a nedostatku času to prostě nevyšlo :( :(
Ale pořád ve mně dřímá naděje, že se na to kouzelný místo ještě podívám, že moje boty znovu pokryje ten červenej prach, že uvidím Grand Canyon z ptačí perspektivy =)))
Zbytek fotek k nalezení v GALERII

10 comments:

  1. Super, super super. To je paráda, tak bych to chtěla zažít. Třeba Grand Canyon mě láká víc, než L.A.
    Měj se krásně a snad se brzy dočkám dalšího příspěvku. Protože ty tvoje se dají aslepoň číst, číst o párty,jak se kdo zlil,to je o ničem,takhle se člověk alespoň podívá:-)

    Verča

    ReplyDelete
    Replies
    1. Děkujuuuu =) Sepsat to mi trvá dlouho, protože každej den byl nabitej zážitkama a událostma. Navíc už musím v paměti lovit detaily, takže to taky přidá na čase.
      Příští článek už je na cestě, ale je to Vegas, tak nevím, jestli tě to zrovna potěší =)

      Delete
  2. This comment has been removed by the author.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Úžasné, až neuvěřitelné! Doufám, že se tam taky jednou podívám.. Krásné fotky :)

      Delete
    2. Děkuju a držím palce, aby se to podařilo!!! ;)

      Delete
  3. Já si nemůžu pomoct, ale mě přijde, že do tý Ameriky úplně patříš. Na každý fotce se usmíváš, přijde mi že si užíváš každej menší výlet, to je strašně sympatický. :) Obzvlášť tady na těch fotkách ti to strašně sluší ;-)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Tak je pravda, že si tady užívám i blbou cestu autem do školy =D A vážím si toho, že tady můžu být a zažít, co se třeba někomu nepoštěstí =)
      Jinak je docela sranda, že na fotkách jsem se začala (vědomě) usmívat až v Americe =D =D

      Delete
  4. Je to paráda ... nemám slov, moc si přeju tam taky stát. Jak jsi psala o té benzíne, úplně jsem si to představila. Tohle je pro mě ráj ...
    Zeptám se tě, jak upravuješ fotky? Třeba tu jak tam stojíš, tuhle hlavní. Stáhla jsem si GIMP, ale nemůžu to prostě nikde najít, aby fotka byla taková ... jak to říct ... tmavší než normálně.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Používám Photoshop, když chci aby ta fotka vypadala dobře (ta hlavní je z Photoshopu). Když jsem líná, otevřu Picasa (prohlížeč fotek od Googlu, kterej pokud nemáš určo doporučuju stáhnout) a upravím to tam. Zvládne to spoustu věcí a má to i nějaký barevný filtry (hodně používám retro ze 70.let) =) A jinak tmavší nevím jestli myslíš přidání kontrastu (to zvládne Picasa). Ale já jelikož upravuju fotky, na notebooku (shame on me!!!) mám všechno přetmavený! =D

      Delete
    2. Picasa mám a teď jsem si stáhla GIMP (protože photoshopu fakt nerozumím i kdybych u toho zestárla :D) ale prostě mi to nejde, nemůžu nic najít, asi jsem na tohle opravdu děsně neschopná :/ ale děkuju, zkusím najít aspoň to retro :D

      Delete