Monday, March 11, 2013

Jungleman Diaries Vol. 2


yeah, a tentokrát doopravdy!
Vítejte v Kostarice, slečno. Venkovní teplota asi třičet stupňů, vlhkost vzduchu, že by se dal krájet. Vaše zavazadlo bylo bohužel "zapomenuto" na Floridě.
"Hahaha, nějakej lokální vtip, že? Že jo?!?!
"Bohužel ne"
A doprdele. Moniko, ty debile, co sis to zabalila do příručního batohu? Foťák (bez nabíječky a náhradní baterky), notebook, knížky a telefon ... přesně to, co člověk potřebuje na přežití v džungli =D

Ale začněme pěkně od začátku ...


Středa Den 1
Ráno odjíždíme z Ohia, kde je šílená zima a sněží. Tfuj, nemůžu se dočkat, až budu Ohiu mávat pápá. Cílová stanice Orlando, Florida. Přes noc zůstáváme v hotelu přímo na letišti. Jelikož jsme dorazili kolem třetí hodiny odpoledne, máme pořád čas něco podniknout. HD je strašně nadšenej nádpadem, že můžeme jít do Disney Worldu. Z nějakýho záhadnýho důvodu kdo není nápadem nadšenej jsou děti. Chtějí se radši procházet po letišti a nakupovat. A tak se taky stane. Aspoň si prohlídnu suvenýrovej obchod NASA a Wizarding World of Harry Potter. Ten je úžasnej-hlavně ty kouzelnický hůlky. Liam si kupuje čokoládovou žábu a Bertíkovy fazolky tisíckrát jinak. Na pokoji potom pořádáme soutěž v odvaze a pojídání fazolek. Spousta z nich má normální příchuť, ale bohužel se nám podaří sníst takový jako pepř, hlína, červ a další nechutný, těžce identifikovatelný fazole (na krabičce nejsou sepsaný příchutě). Sedíme na balkóně a nasáváme teplej floridskej vzduch. Večer objednáváme pokojový servis a koukáme na film. 





Čtvrtek Den 2

V noci kolem půlnoci mě probouzí otravnej hotelovej alarm, kterej říká, že se vyskytlo nějaký nebezpečí a že máme vyčkat v pokojích. Řve a pípá to několik minut pořád dokola. Když to konečně přestává, nemůžu usnout. Další hlášení-manažer hotelu se omlouvá za nepříjemnosti, žádný nebezpečí nehrozí (několikrát). Nemůžu usnout až do nějakých tří hodin ráno. V šest hodin mě budí další, blíže neidentifikovatelný pípání. Nevěnuju tomu pozornost a spím dál. Naštěstí to brzo přestává, ale po chvíli se ozývá klepání na dveře, který spíš připadá, že se ty dveře někdo snaží vykopnout. Je to pracovník hotelu, kterej nakonec po tom, co mu nikdo neodpovídáme otevírá dveře s tím, že máme objednán hotelovej budíček (nikdo mi o tom neřek). HD nám říká, ať spíme dál, že to v hotelu popletli a měli nás vzbudit až v sedm. Skvělý! Není nad úžasnej hotelovej servis. Dál už samozřejmě neusínám.
Kolem osmé se pomalu přesouváme k letadlu. Nějak podivně dlouho čekáme už všichni připravení a připoutaní v letadle. Prý jsme moc těžcí, protože se do letadla natankovalo příliš moc paliva. Nakonec konečně vzlítáme a já téměř po roce opouštím Spojený Státy Americký. Z letadla mám překrásnej výhled na Florida Keys, Kubu a Karibik. 



Do San José přistáváme asi kolem druhé hodiny. Čeká nás tam chlápek, kterej nám pomáhá projít kontrolou a protáhne nás nějakýma VIP frontama, kde nemusíme čekat. Jdeme si vyzvednout zavazadla, zatímco HD s týpkem jdou řešit, proč z letecký společnosti (Blue Jet) volali naše jména. Zjisťujeme hrůzostrašnou zprávu. Polovina našich kufrů zůstala na Floridě, protože pracovníci Blue Jet odlehčili letadlo tím, že prostě vyházeli zavazadla cestujících. Já, HD a A jsme ponechání kostarickýmu horku napospas, je nám přislíbeno, že kufry dorazí další den večer. Problém se řeší dobrých 45 minut. Za náma se tvoří fronta dalších lidí se stejným problémem. Chudáci, s tou rychlostí jakou se to řešilo v té frontě stojí pravděpobodně doteď.
Venku je horko k padnutí a můj jedinej oděv jsou vysoký boty, legíny, tričko a svetr. V batohu mám notebook, foťák a telefon. Jsem vděčná, že cenný věci mám u sebe, ale jak mám proboha přežít v džungli bez deodorantu a spreje proti hmyzu? V hotelu nás čekají dva božský bazény a já jsem bez plavek. A to nejhorší – mám s sebou pouze jednu baterku do foťáku, zatímco náhradní baterka společně s nabíječkou se válí někde na Floridě. Snažím se nebýt smutná a myslet na ty hezký věci. S HD a týpkem jdeme do banky a měníme dolary na colones (jeden dolar je asi 500col).
nejsou ty peníze rozkošný? =))))

Nasedáme do soukromé dodávky a vyrážíme směr vulkán Arenal. Čeká nás asi tříhodinová cesta Kostarikou. Cesty kolem San José jsou příšerný. Připadá mi, že tam snad nejsou žádný dopravní předpisy. Škoda, že toho ze San José neuvidíme trochu víc. Je to hlavní město Kostariky s asi milionem obyvatel. Kostarika mívávala tři miliony obyvatel, teď má cca čtyři s tím, že asi milion jsou američani a evropani, kteří se tam stěhují na důchod. Projíždíme horama, krásnýma vesničkami 


a zastavujeme v městečku La Fortuna, který se nachází nejblíže k vulkánu. Jdeme nakoupit sos potřeby – tílko, kraťasy, ponožky, atd. Další den nás čeká zip-linning v džungli, takže já jsem s mým oblečením docela ok (máme mít zakrytý nohy, ruce a pevný boty), nicméně HD a Andie mají žabky a kraťasy. Štve mě, že musím vyhazovat peníze za věci, který se mi vůbec nelíbí (v obchůdcích je naprosto otřesnej výběr), ale prý nám má Blue Jet proplatit nějakých 25 dolarů, tak aspoň něco.
Do hotelu se dostáváme až za tmy a je to snad nejvzdálenější hotel od městečka, jméno Lost Iguana má asi z pádnýho důvodu. 

Pátek Den 3
Probouzím se brzo ráno a hned jdu kontrolovat náš výhled z terasy. Woooooow. 

Vrchol sopky je sice zahalenej v oblacích, ale výhled mi bere dech. I když je pod mrakem, je teploučko, vlhkost vzduchu šílená. Bydlíme doslova v džungli – hotelovej resort je celej v překrásným přírodním stylu, náš apartmán je součástí domu, kde je několik samostatných jednotek. Na terase s výhledem na sopku je soukromá jakkuzzi a v pokoji host rodičů je překrásná venkovní sprcha s otevřeným stropem. 




Zatímco všichni kromě Liama a mě ještě spí, sedím na terase v houpacím křesle a je mi jedno úplně všechno. Jsem zaposlouchaná do krásných ptačích melodií, když ty jsou najednou vyrušeny divnýma zvukama. Zahlídnu něco velkýho a černýho v blízké okolní vegetaci, a strachy po- prchám zpátky do obýváku. Vracím se zpátky s hrstkou odvahy a s prstem připraveným na spoušti vyfotit tu příšeru skrývající se v zeleni. A když tak stojím na terase připadám si jak v Jurským Parku, kde stojí člověk a divák může slyšet, jak kolem džunglí běží stádo dinosaurů. Slyším funění, a běh stáda, zatímco se kolem míhají černý těla, nejspíše divokých prasat. Huuustý, nicméně fotku jsem žádnou nevyfotila.
Jdeme na snídani a procházíme překrásným resortem do restaurace. Zatímco popíjím výbornou kostarickou kávu a cpu se tím nejchutnějším ananasem na světě, pozoruju tukany a další ptactvo z neuvěřitelně blízké vzdálenosti. 


HM s malou zůstávají v resortu a my zbylí odjíždíme na zip-line.
HD fotí mojí „poslední fotku ever“ když nás vážou do bezpečnostních popruhů. Týpek mě to utáhne tak, že mi ani pomalu krev do nohou proudit nemůže. Procházíme zip-line tréninkem a jsme vyvezeni šíleně vysoko do džungle na první platformu. Wohoooooo. 


Svištíme si to džunglí a je to neuvěřitelnej zážitek. A u jedné z vysokých platform schází odvaha a nakonec sjíždí dolů s jedním z průvodců. Asi v polovině zip-linu čeká tarzan houpačka pro odvážný dobrovolníky. Liam přichází k okraji a nakonec se obrací a vzdává to. Andie to samý. Je řada na mě a jsem hodně, hodně blízko od toho vzdát to taky. 
Ale už je pozdě, chlapíci otevírají vrátka a já padám volným pádem džunglí a houpu se jako Tarzan. 


Dole stojí další chlápek, kterej se mě pokouší zastavit tak, že mě chytí za nohu. Chlapec ale netuší, že mám na botách kovový cvočky a zraní si ruku. Já jsem zase netušila, že mě budou takhle zastavovat, jinak bych jim to řekla, že jo. Jsem překvapená, protože po mě skáče dolů Liam a potom i Andie. Ty děti mají koule =D
Kolem poledne se vracíme zpátky do hotelu, blbneme u bazénu (teda ti šťastnější co mají plavky), prozkoumáme tajný cestičky vedoucí skrz hotelovej resort a k večeru vyrážíme na stezku do džungle. Jsme uchváceni nádhernou přírodou kolem, ale brzo se musíme vrátit kvůli padající tmě. Nemáme baterku a nejsme zrovna nadšeni představou potkat někde jaguára nebo jinou divou zvěř.
úžasnej prastarej most 

stezka v hotelovým resortu

zkratka vedoucí k bazénům =)


Na recepci zjišťujeme, že kufry ještě nedorazily, a tak HD kontaktuje Blue Jet. Poslouchám jeho rozhovor po telefonu a pomalu podléhám panice, protože ve společnosti nemají nejmenší tušení, kde kufry jsou. Nejde mi ani o to, že bych ztratila polovinu šatníku, ale o to, že foťák už mi chcípnul a nevím kde bych tady sháněla nabíječku na můj typ zrcadlovky. A tu najednou přiběhnout křičící děti, že přijelo auto s nějakýma kuframa. Zaplavena vlnou radosti objímám svůj kufr, hurá, jsme zachráněni!

Večer si s HD a Andie vyrážíme konečně užít vyhřívanej bazén se swim up barem (bar, u kterýho se dá sedět a objednávat z bazénu). Do postele ten večer uléhám konečně jako člověk a s ponaučením, že až budu příště cestovat letadlem, do příručního zavazadla si s sebou přibalím důležitý potřeby na první den/dny.

Zbytek fotek jako obvykle v GALERII

2 comments:

  1. WAU, WAU a zase WAU!!!!!!!!!!!! Ty fotky jsou pžesný, článek nepopsatelnej a úplně jsem cítila tu vlhkost. Tohle ti fakt závidim, protože prales je prostě ... ooo bože hned bych jela :) snad mě to taky čeká, nějaká rodina co bude hodně cestovat O:)

    ReplyDelete
  2. Jeee jeee jeee nic jinyho rict nemuzu:-)to je nadhera a neskutecny zazitek.z clanku i z fotek a z tech mozna snad vic si pripadam jako bych tam byla taky.skoro jak z film saman:-)

    ReplyDelete