Wednesday, May 08, 2013

Walking in the clouds


Pokračování mých kostarických deníků aneb o tom, jak jsme strávili pár dní v oblacích, těch opravdových ...
Den 4
Vstávám docela brzy ráno, abych si ještě stihla projít Lost Iguana resort před tím, než jej opustíme. Naposledy si procházím ta překrásná, dechberoucí místa a cvakám čudlík na foťáku o sto šest. 
Naložíme naše zavazadla do dodávky a po pár minutách už je zase vykládáme u jezera Arenal. Čeká tam na nás soukromá loďka, která nás přepraví přes jezero, což je očividně rychlejší (a zábavnější) varianta, jak se dostat do rezervace Monteverde. 

Uháníme si to po obrovitánským jezeře, zatímco obloha se projasňuje, takže máme překrásnej výhled. Zamlžený ostrůvky, kde si slunce snaží prorazit cestu skrze oblaka. Božskej klid ruší snad jen zpívání ptactva. Andie nemá ráda lodě, a tak veškerý svoje věci nacpe pod sedadla, aby jí náhodou "nespadly" do vody. Já a HM nakonec přemluvíme Andie a po malých krůčcích jí dostáváme na příď lodi, kde mi později i dobrovolně pózuje. Náš řidič je v pohodě chlapík a nabízí, že Liam může řídit loď. Liam nadšeně přijímá a stává se na většinu cesty kapitánem =) 

Když si tak sedím bosá na přídi, užívám si sluníčka, který konečně získalo převahu, myslím na to, že lepší to bejt asi nemůže, tak nás všechny čeká nečekaný překvápko. Řidič přebral řízení a míří si to nikam jinam než na krásnou pustou pláž. Přímo na pláži nás čeká soukromej minibus. A tak přistáváme na pláži, fotíme boží společnou fotku s našim "kapitánem" a přesouváme se do minibusu. 


Okamžitě zjišťujeme, že náš řidič je další hrozně milej "tico" (pro ty, kdo si nepamatujou, tak je to název pro Kostaričany). Bohužel (a bohudík) je jeho angličtina téměř nulová. Bohudík je to pro moje host, kteří s ním prokecají celých pár hodin jízdy ve španělštině. 
Čeká nás tedy několikahodinová jízda kostarickým pohořím. Pro někoho možná nudná část dovolené, kteoru si musí protrpět, pro nás paradoxně nejkrásnější den. A to hlavně kvůli tomu, že ten řidič byl opravdu hrozně milej klučina =) S HM jsme hned otevřely všechny ty obrovský okna v minibusu, i s malou jsme se vyklonily z okýnek a kochaly se tou pravou Kostarikou. Viděli jsme nejen překrásnou přírodu, ale taky opravdu neuvěřitelně chudý, horský vesničky a baráky. Byly jsem jak láhev Coca Coly v Bohové musí být šílení ... měla jsem můj kovbojskej klobouk a emerický brejle, takže na mě mávaly a koukaly snad i ty kostarický slepice =) 


Kdykoliv jsem chtěla fotit, tak řidič zpomalil nebo často i úplně zastavil, abych mohla fotit. Když bylo potřeba, tak jsem i občas vyběhla z auta. No prostě neuvěřitelně ochotnej. Pro HM dokonce vystoupil a šel jí utrhnout divokou orchidej. Vyjížděli jsme výš a výš do hor ... a ten výhled!!! V životě jsem neviděla nic krásnějšího (oukej, možná výhled v Grand Canyonu by moh bojovat). Dostali jsme se tak vysoko, že jsme projížděli oblaky (jako fakticky) a doslova jsme viděli, jak "běží" kolem a skrze nás. 


Když jsme začali pomalu sjíždět dolů, vrátilo se sluníčko a já se opalovala vylepená v autě. 
A tak si projíždíme pustinou a potkáme mladýho klučinu na motorce, kterej na nás zběsile troubí a mává. A náš řidič nám povídá, že to je jeho mladší brácha! =D On tam někde v těch horách žije, takže jsme po cestě potkali i více jeho kamarádů =) Nějak po poledni jsme zastavili na oběd v malinké restaruaci, která se snad nejvíce blížila výrazu "typická kostarická". Anglicky tam lidi uměli pomálu, všichni na nás koukali s úsměvem od ucha k uchu, zatímco my se cpali naprosto božskýma nachos a pivem. Nedokážu to vyjádřit, ale prostě ta nálada, jaká celej ten den panovala, byla jako kouzlo. Byl to den, kdy byly opravdu všichni šťastní. Vím, že to může znít divně, jelikož jsme ten den vlastně nic "speciálního" nedělali. Ale tak to prostě bylo =) Hrbolatá cesta pustinou, řidič, co téměř nemluví vašim jazykem a malinká zaprášená restaurace .... a voilá máme tu recept na dobrou náladu =) 
Kvůli našim častým zastávkám a vůbec pozvolnýmu tempu jízdy jsme do vesnice Santa Elena, kde byl náš hotel, dorazili až odpoledne. 
V hotelu jsem dostala vlastní pokoj.Jestli se to teda vůbec pokojem dá nazývat. Mělo to vlastní obrovskou koupelnu, balkón s bombastickým výhledem a ještě k tomu loft s další velkou postelí. Zbytek naší výpravy měl ten samej "pokoj" pro pět osob, a jelikož mě bylo blbý mít to celý pro sebe, tak jsem do mýho "pokoje" nastěhovala Andie, která si teda zabrala ten loft. 
K večeru si jdeme protáhnout tuky do bazénu a prozkoumat hotelovej areál. Ten byl opět obrovskej a k tomu se celej ten rezort nacházel na kopci, takže zabíračka na nohy jako blázen. Ale zato výhled při západu slunce k nezaplacení. 

Den 5
Po snídani vyrážíme do rezervace Monteverde. A teď trocha teorie ... Reserva Biológica Bosque Nuboso Monteverde není jen tak ledajaký deštný prales. Technicky je to mlžný prales (cloud forest), kterýžto je jeden z neunikátnějších ekologických systémů na světě. Většinu roku se les nachází pod závojem mlhy, která je způsobena horkým karibským větrem, jenž se v horách ochlazuje a kondenzuje. 

Aby to nebylo málo, tak stezky v rezervaci jsou protkány visícími mosty, koruny stromů osídleny opičkama a pokud máte odvahu, tak se ve výšce 1770 metrů nad mořem můžete na zip linu spustit do husté mlhy. Má to sice strašidelnou část, že vůbec nic nevidíte, ale já jsem byla ráda, že jsme zip linovali u toho vulkánu, protože tam jsme měli jak džungli, tak i krásnej výhled. 
V návštěvnickým centru si nás vyzvednul přírodovědnej průvodce a vyrazili jsme na trasu, která vedla přes ty mosty. 

Začínáme poněkud zhurta mostem dlouhým 300 metrů (byl to ten nejdelší). Na začátku mostu jsme schopni skrze mlhu dohlédnout zhruba do poloviny. V polovině nevidíme ani konec ani začátek. A jelikož se celá ta věc houpe ve výšce necelých 50 metrů, Liam to nějak nedává a chce se vrátit zpátky. Upřímně můžu říct, že nadšená jsem z toho zrovna nebyla (ty mosty byly jedna z věcí, na kterou jsem se nejvíce těšila). Nakonec se rozhodne dokončit ten první most (jsem už přece jenom za polovinou) a dál pokračovat nějakou stezkou po normální cestě. Všichni, že teda půjdou s ním a já s průvodcem jdeme k dalším mostům. Po pár minutách se k nám přidává HM, že jde s náma. Po cestě přibereme zbytek naší výpravy a Liam statečně překonává strach a prochází zbylý mosty. 
Já si ty procházky v oblacích jako jediná asi opravdu užívám (ještě teda náš průvodce) a mohla bych po těch mostech klidně běhat =) To místo je neuvěřitelně kouzelný a já se zase opět rozplývám na místě.


Průvodce nám vypráví o všemožných zvířatech, stromech a rostlinách ... ze zvířat toho zrovna moc nevidíme, ale tak neva. 
Po prohlídce nasedáme do "lanovky", která nás vyváží na vyhlídku, kde nevidíme vlastně vůbec nic =D právě kvůli tý všudepřítomný mlze. Ale víte co ... já mám radost i z toho nic =) 

Nakonec si ještě procházíme "Kolibříkový (jak se kruciš skloňuje?) zahrady", kde jsou teda jenom kytky, kolibříci na nás zvysoka kašlou. 
Na hotelu si dáváme relax a večer jdeme na jídlo mimo areál do restaurace ve vesnici. 

Den 6
Náš první volnej den. Jupíí! Vyrážíme na prohlídku do vesničky Santa Elena. Prvně stavíme v serpentáriu, kde chovaj všelijaký šupinatý a chlupatý kostrický potvory.

 Nic se ale nevyrovná tomu, že v Lost Iguana resortu se před recepcí povaloval obrovskej divokej hroznýš (nějak jsem to minule zapomněla zmínit). Stavíme na jídlo v malinké restauraci, kde dostáváme španělský menu (který se značně cenově liší od toho anglickýho). Objednávám si naprosto bombastickou pizzu, která je na konci dovolené prohlášená za nejlepší jídlo dovolené (fakt ironie =D ). Né že by kostarická kuchyně byla špatná, ale ta pizza byla prostě mňaaaam). Procházíme postupně vesničku, respektive všechny suvenýr shopy. A pak zase znovu. 







Unavení padáme k večeři v další typické restauraci, kde dostávám s rejží snad celý kuře ... Ale z jinýho konce, to mě se hrozně na mojí host rodině líbí. Zůstávali jsme sice v luxusních resortech, ale pokud to šlo, tak jsme se snažili stravovat v typických kostarických restauracích, kde to jídlo a vůbec celá atmosféra je stokrát lepší. 
Zatímco se vláčíme do kopce zpátky do hotelu, HD zjistí, že mu chybí foťák. A tady začíná naše foťáková smůla, která se nám bude lepit na paty až do konce našich kostarických dní. 
Procházíme další suvenýr shopy, HD se vrací zpátky dolů hledat foťák. Bezúspěšně. Sice je to jenom obyčejnej kompakt, ale jde o ten obsah, že jo. První dva dny z jeho foťáku mám v pc, zbytek je nenávratně ztracen. 
Večer se jdeme ještě naposledy vyřádit do bazénu, kterej se nachází na terase s dechberoucím výhledem na západ slunce ... 

Závěrem článku trošku předběhnu a podělím se s váma o to, jakej jsem neuvěřitelnej idiot. Fotky ze dne č. 4 jsem kopírovala do notebooku, a když se okno zavřelo, zaklapla jsem počítač a kvůli nedostatku času jsem nekontrolovala, jestli se do počítače všechno v pořádku zkopírovalo (normálně to dělám) ... no a když jsem potom hledala ty překrásný fotky, který byly jak krajinky z Pána Prstenů, smutný fotky špinavých kostarických vesniček a jejích obyvatel, fotky ze zamlženýho jezera, Liam řídící loďku, přistání na pláži, oblaka v horách a vůbec celej ten úžasnej den, tak jsem našla víte co ... NIC. Mám asi tak pět fotek po tom, co jsme nasedli do lodi a tím to končí. Hodně fotek fotil taky HD, jehož fotky jsou taky v háji, že. HM sice nafotila něco málo, ale ona spíš dělala to, že mi říkala "Hey Mooonika, to je krásný, vyfoť tohle" "Heeey Moooonika, vyfotila si tohle a tamto??" Když jsem to potom zjistila (až ke konci dovolené), tak mi bylo fakt k pláči, protože si přesně pamatuju některý ty fotky .... takže prosímvás, obrovská rada na závěr! Když si sedáte na chodník, nepokládejte foťák na zem, páč je tady  šance, že jej už nikdy neuvidíte. Pokud jste foťák ve zdraví dopravili až na hotel/domů, třikrát zkontrolujte, zda jste (všechny!) fotky opravdu řádně zkopírovali a máte alespoň jednu kopii někde na externím disku! Věřte, že se to opravdu vyplatí a za nějakých třicet let budete sakra rádi, že tu fotku najdete! 

Více fotek v GALERII.

8 comments:

  1. Ty fotky, to je nádhera ... prostě ... opravdu ráj, kam se hrabou písečné pláže :) Doufám, že ti je lépe, mrzí mě co se děje, snad ... se vše v dobré obrátí, drž se!

    ReplyDelete
  2. Já jsem si jednou taky podobně smazala fotky. Resp. myslela jsem, že je mám v PC a vymazala jsem je z foťáku, ale samozřejmě neměla. Tak jsem si stáhla nějaký program na obnovení, sice se mi tam obnovila každá fotka 3x, tak jsem pak musela mazat, ale byly zpět! Zkus to!

    ReplyDelete
  3. Fotky obnovíš, teda pokud jsi je už nepřefotila jinýma.
    Jinak naprosto dokonalý článek (články)-fotky -všechno!!! Krásně se to čte, člověk se tam hned přenese :-)A taky píšeš jeden z mála blogů, který mě vůbec dřží při myšlence, se do té Ameriky dostat :-)

    ReplyDelete
  4. Děkuju, holky :) ! S těma fotkama jsem to bohužel zjistila až o několik dní později, takže už je to nylo beznadejný.
    Thera: To mě moc těší, jen teda paradoxně au pair věcí tady zrovna moc není. Netuším, jak seš teďkom na to s USA, ale i když tě může spousta věcí odrazovat, rozhodně do toho jdi. :) Vyčítala by sis to potom, že si to alespoň nezkusila. Už jen tvýmu foťáku musíš udělat tu radost ;)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Aupair věcí tu sice moc není ale mě nějak nebaví číst denně pořád jen o dětech, spíš naopak :-)Čtu to tu taky hlavně pro ten vztah s host rodinou co máš, co bych za takovou dala :-)Vím jak je těžké pořádnou rodinu najít a tak trnu jak to bude se mnou.
      Jinak já už mám podanou přihlášku jen čekám na schválení, tak snad koncem léta už bych měla být tam :-)

      Delete
  5. Ahojky Mony, už dlouho jsem Ti nepsala, nevím jestli stále chodíš na tento blog, vím jen jedno stále na Tebe vzpomínám, zda se máš stále dobře a jak to dopadlo o tvém bratrovi, nevím nic. Až budeš mít chvilku a chuť a náladu písni mi mailík a já Ti napíši zas nějaké "drby" a jestli máš nějaký nový blok, jak jsi psala, že s nějakou kamarádkou, pošli mi odkaz, měj se moc a moc dobře a´stále na Tebe vzpomíná Kalinka

    ReplyDelete
  6. Teda, chybí mi tvoje články :-(

    ReplyDelete
  7. To jo, mně taky chybí. To si člověk takhle připadá, že skoro někoho zná a pak najednou má smůlu. Sbad se ti moc dobře daří, Moni.

    ReplyDelete