Monday, August 12, 2013

Surf up!


Poslední a závěrečná část dobrodružství v latinskoamerickém ráji. Nasaďte si sluneční brýle, jede se na pláž, lidičky!


Den 07
Brzo ráno hned po snídani vyrážím s foťákem na obhlídku areálu. Mám asi něco málo přes hodinu času před odjezdem. K hotelu patří nějaký stezky v rezervaci, tak šplhám do neuvěřitelnýho kopce a snažím se najít cestu bez pomoci Google map :D Netuším ale, že to je hotovej Mt. Everest a po patnácti minutách se nechladím ve stínu deštného pralesa, nýbrž se koupu v propoceným tričku a kochám se vyhledem :)


Nakonec šťastně nalézám nějakou stezku a vydávám se střemhlav do neznáma. Hned po pár minutách zjištuju, že jsem dokonalá návnada na hmyz, jelikož můj repelent se nějakym podivným způsobem teleportoval z batohu někam jinam (zabalen v kufru ehm). Stezky jsou hezký, plný ptactva a božskýho klidu =) Nemám ale zrovna moc času, a tak se brzo vydávám zpět. 
Na recepci už na nás čeká minibus a řidič. Prvotní nadšení z jídzy ale brzy opadá. Zjišťujeme, že řidič se nemůže více lišit od toho minulýho. Už po pár minutách je cítit ta napjatá atmosféra v autě, a tak se nemůžu než těšit na to, až za těch asi pět hodin z auta konečně vypadneme. 
Máme tedy před sebou nejdelší jízdu naší dovolené. Většinu času strávím ponořená v knížce, spánkem nebo hraním her s dětma. Fotit nemůžu nic, protože týpek nám nedovolí otevřít okna (máme přece zapnutou klimatizaci šmarjápane!) a i kdyby, tak jsou na tam stejně nějaký hloupý síťky proti hmyzu či co. Aby mě na fotku zastavil se ho ani neodvažuju zeptat. Věčně je na tefonu, sluchátko v jednom uchu a výrazem veledůležitýho agenta z Matrixu. Po cestě mě budí HD, jestli se s ním chci podívat na ten most. Nemám vůbec tušení vo co go, ale popadnu foťák a bězím s ním. 

Procházka po mostě je hrůzunahánějící. Chodníček je uzoučkej a okolní auta si to sviští rychlostí světla. Projdeme až nakonec, kde nás čekají ostatní. Teprve tam se dovídám, že místo se jmenuje Krokodýlí most, protože řeka je tam údajně plná krokodýlů. Údajně je tady na místě, protože my neviděli ani jednoho. Pokračujeme teda v jízdě a odpoledne stavíme na oběd. Restauraci nám vybírá řidič. Kromě obsluhy a majitele je tam prázdno. Když dorazíme my, řidič si plácne na uvítanou s majitelem a pak vesele pokračují v rozhovoru. Na naši otázku, jestli je to jeho kamarád nám vyloženě lže do očí, že nejsou ... Jelikož jedeme na jih, je podstatně znát změna klimatu. Cítíme se jak pečený kuřata v troubě a nemůžeme se dočkat, až z toho auta vypadneme. 
V pozdním odpoledni konečně projíždíme hotelovou bránou resortu El Parador. který se nachází u Národního Parku Manuel Antonio. Na recepci dostáváme osvěžující welcome drink a vlhký (citronově ovoněný) ručníčky na naše zpocený obličeje. Padají nám oči z důlků, protože interiér hotelu - starej španělskej styl - je přímo nádhernej. 

Zatímco čekáme, dozvídám se podrobnější story o našem posledním řidiči. Chlapec byl pěknej zabedněnec, kterej totálně ignoroval HM a vůbec se s ní nechtěl bavit (natož jí tak vyhovět, když chtěla zastavit na jednom místě). Proč? Protože je to přece ženská, a ty jsou mu podřadný. Já jsem s ním teda mluvila asi jednou, když se Andie omylem pokoušela jít na pánský záchody (byl zamčenej) a pak si teda všimla, že to jsou chlapi, tak jsem se mu omlouvala (za to, že teda jenom omylem zkusila za kliku)a tedy mi na to ani nic neopověděl, jen na mě hleděl jak na švába. No prostě s prominutím kretén. A jak si chlapec myslel, jakej není frajer, tak skončil s nulovým dýškem =D HD byl pěkně naštvanej, tak posílal i email do té společnosti. Pro srovnání ten klučina, co nás převážel pár dnů zpátky dostal sto dolarů (!!!) dýško =) Jooo, kdo chce kam, pomozme mu tam. 
A teď už teda hurá za zábavou! Jsem ubytovaná se staršíma dětma a v patře nad náma jsou host s malou. Máme terasu s výhledem na oceán a hotelový resort. Vybalíme plavky a běžíme se chladit do bazénu.

Na večeři nás potom doprovází náš novej kámoš =) (jsou všude, ale všude okolo)



Den 08
Ráno se probouzím docela brzo, nahodíme na sebe s dětma plavací oblečky a jdeme řádit do bazénu. V jednom z bazénů si polehává socha krokodýla, což je prostě skvělá atrakce =) Blbneme s foťákem v bazénu a poté si jdeme nacpat břicha na snídani.
Balíme si baťůžky a jde se na pláž! Pláže Manuel Antonio, který jsou součástí parku leží od hotelu bohužel daleko. A jelikož nemáme auto, volíme pláž jinou, která je pár minut pěšky od hotelu. Po cestě potkáváme spoustu zvířátek ... obrovskýho leguána, opičky, kraby. Pláž je to hezká, ale nic co by mi vyrazilo zrak. Voda je ale krásně teplá a vlny tak akorát, abychom v nich mohli dovádět. 



Blbneme chvíli na pláži a pak se vydáváme na obhlídku. S Liamem šplháme přes velký kameny a dostáváme se do míst, který se používaly jako past na želvy. Je to vlastně taková želví zátoka. Nacházím kokos, ve kterým je díra a úplně zhypnotizovaná koukám, jak z něj leze asi tucet různejch potvor =D 

Sbíráme potvůrky a ubytujeme je v mým kokosu (Liam si je bere k nám do pokoje). Kolem poledne se vracíme zpátky do hotelu. Rodinka jde relaxovat   a já se vydávám směr recepce, kde si mě má někdo vyzvednout a transportovat na pláž Manuel Antonio. Jedu se učit surfovat =) 
Posedávám si tak na recepci, když si to přifrčí taxík a z něj vyskočí postarší týpek, od kterýho zaslechnu něco se slovem "surf". Tak se k němu hlásím, že to jsem asik já, pro koho přijel. Nasedám do tága, odjíždíme z hotelu a já ve snaze o konverzaci, ptám se jak daleko je ta pláž. Odpovědí mi je "noooo spík ingliš" ... oukej, to bude docela sranda, páč já mu zase říkám "nooo ablooo espaňooool" Ha ha ha, vítej v Kostarice =D 
Dostáváme se do hodně divných míst, s polorozpadlýma barákama a já mám lehce divnej pocit, že ten týpek si mě může odvést, kam chce a já s tím nic nenadělám. Ani jsem si vlasntě nebyla jistá, jestli fakt přijel pro mě, když se nemáme jak domluvit, že. Ale po pár minutách se ocitáme na pláži a já vesele vystupuju u surfařskýho stánku. 

Jakožto další "oběť" jsem uvítána dvěma chlapíkama, jejichž angličtina je naštěstí mnohem lepší. Jedinej další člověk, kterej se jde učit surfovat je mladinká holčina odněkud z Kanady. Každá teda dostáváme soukromýho učitele, trikot, prkno a začínáme trénink na souši. Po asi patnácti minutách výskoků a podivných pozic na surfu vyrážíme do vln. 
Podaří se mi vstát při prvním pokusu a já se bez problémů dopravím až na břeh. A zpátky za mým učitelem, kterej na mě čeká. Chytám další a další vlny. Nejtěžší je vždycky dopravit se zpátky za tím týpkem, protože oceán je ten den docela divokej a já jsem několikrát smetena zpátky na břeh neuvěřitelnou silou. Po několika hodinách, vysílená, s odřeninama, spálená od slunce a pocitem, že jsem vypila snad půl oceánu, odplouvám na pláž. I když jsem vyčerpaná, jsem nadšená jak malý dítě =) Pomáhám chlápkům sbalit stánek a oni mě poté odváží do hotelu. 

Večer jsou host na večeři a my s dětma si objednáváme obrovský nachos a koukáme na Harryho Pottera ve španělštině =D

Den 09
Ráno po bombastické snídani vyrážíme do Národního parku Manuel Antonio. Do parku vstupujeme společně s dalšíma desítkama lidí, rozdělení do malých skupinek s vlastním průvodcem. Začátek je hrozně chaotickej, protože je všude spousta lidí a připadám si spíš jako v zoo. Je to úplnej opak Monteverde, kde jsem byli kromě zvěře snad jen my. Průvodce má s sebou suprovej dalekohled, takže vidíme i ty nejmenší kostarický příšerky v překrásných detailech. 

Někdy v polovině cesty potkáváme první opičku. A další a další. Přibližují se blíže a já ze všech stran je slyšet cvakání foťáků. Park je známej, že kapucínský opičky jsou všude a je třeba si hlídat svačinky, jinak o ně člověk přijde. 

Dostáváme se k překrásné pláži, která je součástí parku. Na nějakou dobu tady máme "rozchod" a s dětma blbneme na pláži. 


Na plavání bohužel čas nemáme. Pokračujeme po písečné stezce, která vede k další pláži, takže si boty přivazuju k batohu a pokračuju jen tak naboso =) 





Zbytek cesty potom vede po dlouhatánské pláži, skrze jezero s krokodýlama a všichni zničení v horkým odpoledni padáme do stínu palem, kde máme připravený vychlazený ovoce. 







V hotelu si potom chladíme spálenou kůži v bazénu a vyprahlá hrdla na baru =) Odpoledne se jede nakupovat. Bereme si shuttle bus do blízkýho městečka, kde nejprve usedáme do malinké restaurace s výhledem na pláž Manuel Antonio. Užíváme si poslední pravý kostarický jídlo a koukáme na surfaře a vůbec hemžení na pláži =)




Procházíme si těch pár obchůdků a vyrážíme zpátky do hotelu. Tam si ještě procházíme Opičí jungle stezku, která je překrásná, ale brzo padá úplná tma a my jsme opět bez baterky. 

Den 10
Ráno se po sbalení kufříku tradičně vydávám na poslední procházku a užívám si překrásnýho východu slunce (bohužel teda jenom z hotelovýho areálu).




Nasedáme do minibusu a odjíždíme směr San José, odkud letíme zpátky na Floridu. Cesta utíká hrozně rychle a řidič je docela v pohodě. Na cestě zpět opět stavíme na Krokodýlím mostě, protože řidič prostě nevěří, že jsem tam neviděli žádnýho krokodýla. Tentorkát máme tedy větší štěstí a napočítáme jich v řece něco kolem 35 kousků =) 




Zbytek cesty už není moc co popisovat. Na letišti proběhlo všechno v pořádku, odbavovala nás slečna, která byla jako au pair taky v USA =) 
Naposledy jsme se koukli z okýnka na překrásnou Kostariku a s těžkým srcem se chystali na návrat do civilizace. 


Pokud vás třeba napadlo, že to ten článek sepiju dneska, několik měsíců po dovolené, tak vás musím zklamat, ale moje paměť by to asi nezvládla =D
Na článek se prášilo v mým internetovým šuplíku už od března.
Už jsem si opravdu říkala, že s tím seknu, ale přišlo mi to líto nedokončit, když už to bylo z 95procent hotový.

Jak bych tedy shrnula Kostariku? Stojí za to tam jet? Člověk, co si přečetl moje články o tom nemusí vůbec přemýšlet. Předpokládám, že moje nadšení z této maličké zemičky, je úplně očividný =)
Obdržela jsem, co jsem očekávala =) Viděla jsem sopku, zaplavala si v oceánu, zip-linovala v džungli, prošla se po visacím mostě v deštným pralese, viděla jsem divoký tukany, opičky, lenochody, krokodýly a nepřeberný množství další zvěře. Vyfotila jsem si kolibříka, objednala jsem si jídlo ve španělštině, sjela jsem si svoje první vlny na surfu a to všechno, zatímco jsem si užívala kopec srandy s mojí host rodinu. Co víc si může člověk přát? Vím, že to nebyla dovolená, kde bych se s kamarádama opila a tancovala na pláži, ale na to mám pořád ještě čas ;)

Zbytek fotek v Galerii

2 comments:

  1. Opravdu krásné fotky! Jde vidět, že sis to užila! Doufám, že tohle není tvůj poslední článek a dočkám se ještě dalšího. :)

    ReplyDelete
  2. Ježiši, nevěřím svým vlastním očím, že jsi se ozvala, po tak dlouhé době ... Už jsem se opravdu bála, že jsi se na to vykašlala, proto všechno, co se stalo ... Fotky jsou nádherné, klobouk ti moc sluší a doufám, že se máš dobře ... !!!

    ReplyDelete