Friday, December 20, 2013

TAKE RISK, BE HAPPY, LOVE. THERE ARE ONLY SO MANY TOMORROWS.


"Jsem něžný, jsem krutý, ale jsem život. Pláčeš? I v slzách je síla. Tak jdi a žij."  - John Lennon
                                                               

Někteří z vás se ptali, jak to vypadá s mým bratrem. Vím, že je to téma, který sem úplně nepatří. Zasahuje to do soukromí až příliš hluboko, ale jelikož jsem žádala veřejně o pomoc, přijde mi fér podat info, jak se situace má. Předem bych tedy chtěla poděkovat všem, co se snažili pomoct a sdíleli odkaz, který jsem tady publikovala. Bezmocnost je jedna z nejhorších věcí, které mohou člověka potkat.
Moc ráda bych napsala, že se v pořádku našel, a že je teď doma ve svým pokoji a hraje videohry, že celá situace má šťastný konec. Bohužel ale nemůžu. I po několikaměsíčním pátrání jak policie, tak veřejnosti, kamarádů a rodiny se nenašlo nic novýho a jeho status zůstává nadále nezvětstný, co zmizel beze stopy.
Je to nezahojená, stále otevřená jizva, která se někdy zcela bez varování ozve a hrozně bolí. Ale snažíme se najít způsob, jak spolu žít. Nic jinýho mi totiž naneštěstí nezbývá...

Do konce programu mi zbývá něco málo přes dva měsíce. Jak se to stalo? Pravda je, že vůbec netuším. Přijde mi, že to bylo teprve minulý týden, co jsem seděla v letadle směr Cincinnati, co mi běhal mráz po zádech při představě, jaký bude moje první setkání s host rodinou, a v neposlední řadě, co jsem si říkala, do čeho jsem se to krucinál namočila a proč jsem raději nezůstala doma. Haha =)
Teď zpětně mi to přijde jak ta největší pitomost. Rozhodnutí odjet jako au pair bylo jedno z nejlepších v mým životě. Nedokážu ani vyjádřit, jak moc mi to dalo, a jak hluboce to ovlivnilo můj život.
Přijela jsem do Ameriky hlavně za účelem si ji procestovat. Ale odměnou mi bylo mnohem více, než jen sbírka suvenýrů a fotek.
Patřím do skupiny au pair, které měly nehorázné štěstí co se výběru rodiny týče. Dnes a denně si připomínám, že i když jsou tu špatný dny, kdy pracuju od rána do večera, protože jejich pracovní program je šílenej, dny kdy jsou děti na facku, dny kdy jsem na facku zase já ... na konci dne, při společné rodinné večeři a sklence vína to na mě těžce dopadá, a vím jak mi to všechno bude chybět.
Jde ale o mnohem víc, než jen o společný večeře. Je toho spousta, co mi dobrovolně dávají a nejedná se pouze o materiální věci. S klidným srdcem můžu říct, že mý host rodiče tvoří jeden z nejúžasnějších párů, jaký jsem kdy potkala. K tomu všemu jsou to velice laskaví lidé. Je to občas až k smíchu =) HD za mnou jedou přišel, a požádal mě, jestli si může půjčit moje (jeho!) auto na letiště! HM se mi občas omlouvá za věci, který jsem já pokazila =D Jakože něco jsem kupříkladu rozbila a ona najde nějakej směšnej důvod, proč je to i její vina, abych se necítila špatně. A mohla bych pokračovat ještě dlouho.
Abych tady z nich zase nedělala úplný svatoušky, tak ano, samozřejmě mají svý mouchy =) ale výsledku jsou to mouchy zcela prťavý!
Před pár měsíci mi bylo v meziřeči nabídnuto zůstat ještě nějakou dobu ve Spojených Státech. Sponzorovali by mě studium. Nebudu tady přesně rozepisovat, jak celá situace funguje, ale ve zkratce můžu říct, že je to nabídka, za kterou by si spousta au pair trhala vlasy. Já ale zvažovala.
Ano, moje host rodina je sice báječná, ale problém je ten, že po dvou letech strávených jako au pair jsem toho už docela přejedená a cítím, že potřebuju změnu.
Pokračujme ale dále. Moje odpověď byla, že o studiu uvažuju a na nějakou dobu se toto téma uzavřelo.
V záží jsem teda jela na Floridu na dovolenou a vrátila se zmatenější než předtím.
Nevím, čím jsem si to zasloužila, ale stalo se, že jsem se ocitla v situaci, kdy jsem měla na jedné straně tentokrát už oficiální nabídku studia v Ohiu s mojí host rodinou a na straně druhé přítele v Miami, který chtěl, abych tam s ním zůstala. A tak tady máme slavný souboj Mozek vs Srdce =)
Naštěstí jsem měla nějakou dobu na rozmyšlenou a do Miami se párkrát vrátila.
A čím více jsem nenáviděla (a zároveň milovala) Skype , tím více jsem si uvědomovala, že jsem někde hluboko uvnitř už vlastně rozhodnutá a pouze se to bojím vyslovit nahlas.





zatopený ulice na Miami Beach jsou očividně docela normální 


obrovitánský hejno zmantených rybek si omylem připlavalo na pláž ...
zatímco spousta lidí za hororovýho jekotu utíkalo z vody, já zahodila boty a běžela i v oblečení říct těm rybkám hello =)







Jsem si jistá, že někteří z vás si budou klepat na čelo, jak moc praštěná jsem zahazovat jistou nabídku sponzorovanýho studia, práce, ubytování a mraky dalšího ve prospěch totální nejistoty. Haha, mám takovej pocit, že podobnou větu jsem tady už jednou před téměř dvěma lety psala =) Proč zahazovat pohodlnej život v Praze za nejistou Ameriku. Důvodů bych vám teď mohla dát na tisíce.
Opět se tedy nacházím na podobné křižovatce. Tentokrát ale předávám otěže né hlavě, nýbrž srdci.
Volím cestu, která se sice na první pohled může zdáti růžová, ale v realitě má trnů tolik, že mě mrazí z toho, jak lehce můžu v tom trní uváznout.
Moje host rodina pozvala na tu naši dovolenou v NYC a Floridě jejich bývalou au pair, která momentálně žije v Kanadě. Brzy vyplula napovrch následující ironie ... holčině byla od mých host po dvou letech nabídnuta stejná nabídka jako mně - zůstat s nima a studovat, stejně jako já měla přítele, jen teda v Kanadě, kterej za ní jezdil a jelikož se vídali zřídka, ty společný chvilky jim byli drahý a všechno bylo supr. A tak nabídku odmítla a odjela za frajerem do Kanady. Po roce se vzali. Teď je holka po pár letech rozvedená ... Když skončila svý vyprávění, nastala chvíle ticha, která následovala mým oh-shit smíchem. Ehm ehm ... Na závěr mi pověděla, že doufá, že moje story bude mít jinej, šťaštnější konec. No jak jinak =D V to štěstí můžu doufat, ale příběh to bude trochu jinej.
Agentura a naše nová koordinátorka mě bombardují emaily o tom, že je potřeba si zabookovat zpáteční letenku domů, jínak jim budu muset vysypat sto dolarů extra.
A tak si budu s těžkým srdcem muset zabookovat na začátek dubna letenku domů. Na začátku března si teda balím svých pětset švestek a stěhuju se na měsíc na Miami Beach.
Pouštím se do obrovské nejistoty, jako ta Alenka co skočila do králičí nory. Vkládám důvěru v jeho tvrzení, že je ochotnej se za ten vztah bít a pomoct mi, jak jen to půjde. Stále řešíme, jaký je neideálnější řešení. A momentálně mi nejlepší plán přijde řádně odjet a za nějakou, blíže neurčitou dobu, a poté přijet na návštěvu. Je dost možný, že můžu skončit pendlováním mezi Amerikou a ČR. Ale v klobouku jsou i jiný legální varianty.
A ne, svatba to není =) Tady se ten náš příběh totiž krapet komplikuje. Jó, zamilovat se do amíka by bylo prostě málo složitý. Moje drahá polovička totiž nevlastní pas americkej, nýbrž izraelskej, jeho rodnej jazyk není angličtina, ale hebrejština a v neposlední řadě neslaví Vánoce ale Chanuku.
Jestli jste si předtím klepali na čelo, teď už pravděpodobně saháte po kladivu =D
Láska se nás ale neptá, jestli jsme připravení a jestli je ta vhodná doba. Nezajímá ji, jestli jsou dva rozdílnější než černá a bílá nebo podobní jak vejce vejci. Je jí naprosto jedno, jestli jsou ty osoby spolubydlící nebo bydlí tisíce mil daleko. Prostě se to stane a nám na bedrech leží rozhodnutí, jestli jsme ochotní dát tomu šanci nebo ne. A já se rozhodla, že dám.


9 comments:

  1. Budeš psát blog i po skončení au-pair období?

    ReplyDelete
  2. TY jsi blazen,Moni,kdyby to byl aspon American,tak do toho jdu okamzite,ale toto??? lol
    I tak preju hodne stesti,aspon jednou nebudes v zivote litovat,ze jsi tomu nedala sanci :-)

    ReplyDelete
  3. Člověk lituje jen rozhodnutí, která nakonec neučinil, takže ti přeju, aby tohle rozhodnutí bylo správné :)

    ReplyDelete
  4. Sdílím stejný názor jako Míša, moc ti přeju, aby vám to vyšlo =)

    ReplyDelete
  5. Nekdy je dobre poslouchat svoje srdce,takze Ti moc drzim pesti,at jste stastny co nejdele;)

    ReplyDelete
  6. ..a já po svých zkušenostech Ti radím zapnout hlavinku.. :-(

    ReplyDelete
  7. Já chápu, že někteří mý rozhodnutí nepochopí. Ale rozhodla jsem se tak, a pokud spadnu na pusu, tak je to další lekce do života. Je tady pořád šance, že to může vyjít, a kdybych to aspoň nezkusila, tak mě bude strašit v hlavě ta věta "Co kdyby...".
    Těm, co mi přejí štěstí moc děkuju! Bude ho potřeba =)

    ReplyDelete
  8. Přeji moc a moc štěstí Mony, a aby vše vyšlo podle tvých představ, ať tě nic špatného nečeká, jenom samé hezké věci, Hanka

    ReplyDelete