Monday, June 23, 2014

VLK V ROUŠE ŽIDOVSKÉM


Je tomu přes tři měsíce, co jsem opustila život au pair. Odstěhovala jsem se do Miami, odtud pak do Tampy a pak zpátky do Miami. A ve vzduchu visí další stěhování. Část mých věcí je ještě stále v Ohiu, část je v Tampě a část se mnou v Miami. Přijde mi, že neustále žiju v kufrech, balím a vybaluju, z jednoho bytu do druhýho ...
Jsem holka, která vyrůstala na vesnici mezi lukami a poli. Vesnici, která čítá dvě stovky obyvatel, polovina toho jsou lidé v důchodu; vescici, kde jezdí autobus dvakrát denně. Tampa vedle toho vypadá jako ráj. A ano, každej den si připomínám, že mám sakra štěstí mít tu možnost tady být. Na druhou stranu to v žádným případě není moje vysněný místo, a je tady spousta okolností, který mi ztěžují život.

park v Tampě
říkají mi Puss Monika in boots (jako fakt =D )
park v Tampě
park v Tampě
Clearwater beach
park v Tampě
Jako au pair člověku odpadne hodně starostí, hlavně, co se střechy nad hlavu, jídla a dopravy týče. Jako ex aupair jsem nabyla čerstvou svobodu a rozhodování sama za sebe. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Paradoxně jsem totiž v tomhle ohledu byla omezena snad více, než jsem byla jako au pair. A to hlavně z důvodu toho, že jsme v Tampě sdíleli byt s dalšíma třema lidma, který určovali pravidla, i když byl nájem rozdělen spravedlivě. Že se vám to nezdá fér? Hmm, nám taky ne.

Z toho důvodu jsme si sbalili saky paky a jsme zpátky v Miami, kde už si snad budu moct dát ty hloupý příbory kam já chci. Kde už nebudu omezena, co si můžu a nemůžu přinýst do lednice a zda si můžu do bytu přivýst kamarádku.

Do Tampy jsme odjeli kvůli tomu, že jsme dostali férově vypadající nabídku, která se po krátké době ukázala zcela v jiným světle. Stejně jako ten člověk (přítelův dobrej kamarád), kterej nám ji nabídnul.
Nechci se tady moc plácat v tom, jak je můj život nešťastnej. Řekněme si to na rovinu, žiju s člověkem kterýho miluju a kterej miluje mě. Naším domovem je překrásná Florida a pláž máme doslova za rohem. Ale život není jen o sluničku, plážich a kokosových palmách.

V minulým článku jsem se zmiňovala o tom, že soužití kulturně rozdílných lidí není vždycky úplně med. Je tady spousta pozitiv v ohledu tom, že to fakt není nuda, ale každodenní objevování něčeho novýho. Někdy je to v pozitivním slova smyslu, kdy to končí smíchem, jindy je tomu naopak.

Židovský náboženství není jen náboženství, ale způsob života. Není to jen o tom, že v pátek jde člověk do synagogy a zbytek týdne si žije, jak se mu zlíbí. Jsou i tací, kteří tak tak praktikují, ale Židé jsou velice hrdní na to, že jsou Židé, a tak spousta lidí, které jsem tu potkala (a že jich na Floridě, specialně v Miami žije opravdu hodně) dodržují aspoň základní zvyky a pravidla.

Bydlela jsem se čtyřma židovskýma klukama (včetně přítele), kteří se každej trošku liší v dodržování různých pravidel. Dva bratrové byli v tu dobu v období "truchlení", jelikož jim zemřel táta. "Truchlící období" trvá rok a je opleteno spoustou pravidel. Mí bývalí spolubydlící je dodržovali přísně, kdy měli zakázáno provádět jakoukoliv činost, která byla kategorizována jako "zábava". To znamená že po dobu jednoho roku nesměli poslouchat hudbu, koukat na filmy, jít k bazénu/na plaž, jit nakupovat, jíst v restauraci, jet na dovolenou ... je to nekončící list. Technicky vzato ti kluci pouze spí, jí ve fastfoodu a pracujou. K tomu se dvakrát denně jezdí modlit do synagogy za otcovu duši. Jedni to vidí jako úžasnou úctu k rodičům, já to vidím tak, že vyhodili do vzduchu rok života. Nehldě na to, že mě já jako spoulubydlící jsem si nemohla pustit hudbu v bytě, atd.  Já v žádným případě nechci, aby se mí blízcí pozůstalí celej rok takhle trýznili, protože věřte, že větu "Těšim se, až ten rok skončí" jsem slyšela nesčetněkrát. Dle mého názoru je spousta jiných způsobů, jak vyjádřit úctu k zesnulým. Tečka.

Nechci tady házet špínu na židovský náboženství. Jsem v tomhle ohledu zvídavá a pokládám otázky, i když mi častokrát odpovědi prostě nedávají logický smysl. Ale oni ani nemůžou, protože logika a náboženství dohromady nejdou, o tom se už lidstvo krutě dozvědělo v minulosti.
Nerada bych se taky dotkla věřících osob, kteří čtou tento článek. Nejsem člověk, který byl "pouze" vychován bez náboženství. Jsem člověk, kterej strávil spoustu času přemýšlením a diskutováním o náboženství, čtením o náboženství a pevně si stojím za svým nevěřícím názorem.
O to pro mě bylo těžší žít ve společností lidí, kde jsem jako vlk v rouše židovkém musela předstírat, že jsem jedna z nich. A to z toho důvodu, že Židé by se měli párovat pouze se stejným svého druhu. Silně věřící, jako byli mý spolubydlící by to nedokázali přenést přes srdce, a znamenalo by to problém, kterému jsme se snažili s přítelem vyvarovat. Bylo to pouze dočasně, a taky jsem nijak neskrývala, že sice i přes mé "židovské předky z matčiny strany", žádné tradice nedodržuju a jsem ateista. Ale i přes to, že jsme měli chvilky, kdy se všichni bavili a smáli, cítila jsem, že se na mě dívají skrze prsty, jelikož to byli lidé vyrůstající v Izraeli, pro které moje odpověď "Ne, nevěřím" znamenala svraštěné obočí a nechápající výraz. Měla jsem jednou konverzaci s mým spoulubydlícím o tomhle "pravidle", protože jsem pochopila, že nikdy nebyl s nežidovskou holkou. Bylo mi odpovězeno, že jim rabín hlásá, že pokud jde člověk s nežidovkou, tak mu to negativně ovlivní peníze. Geniální, viďte? Protože všichni víme, jak jsou Židé citliví na peníze =)
Ale abych tady nevytahovala pouze negativní karty, tak je spousta věcí, který se na jejich náboženství a tradicích líbí. V pátky chodím s přítelem do synagogy na vynikající večeři + modlitby, kterých já se neúčastním, jelikož si s sebou beru knížku. V Miami je úžasná komunita lidí, a jelikož rabín mluví hebrejsky, tak ničemu nerozumím (plus pro mě, v Tampě jsem rozumněla každý anglický slovo) Je to pro mě zajímavý, naučila jsem se zpívat moc krásnou písničku v hebrejštině (ne že by v mým podání byla zrovna krásná =D ) a je to jako večeře s kamarády, kde se cítím být součástí.

Z pohledu au pair a židovské host rodiny ... je to dle mýho názoru hlavně o tom, zda si s rodinou sednete nebo ne. Neodmítala bych rodinu pouze z důvodu, že jsou to Židé. Je totiž možný, že téměř žádná pravidla nedodržují a jsou to úžasní lidé. Pokud se do toho člověk rozhodne jít, tak je potřeba se rodiny PŘEDEM DŮKLADNĚ zeptat, ZDA a JAKÉ tradice dodržují. Je nutné mít trpělivost a respektovat jejich zvyky a pravidla. Na jednu stranu je to úžasná příležitost, jak poznat a naučit se spoustu nových věcí/jídel, které by se vám jinak nedostalo. Já jsem mezek tvrdohlavej a těžko překousávám, že mě něco/někdo omezuje v základních věcech, které jsou součástí každodenního života. Jako to, že bych si domů mohla přinýst pouze košer jídlo, nebo že bych musela třídit nádobí na mléčný a masitý nebo že bych si doma nemohla sníst kuřecí nachos s pořádnou porcí sýru (nebo jakoukoliv jinou kombinaci sýru a masa). Vadí mi, že se lidé omezují kvůli něčemu, co mělo možná smysl před tísíci lety, kdy kombinace mléka a masa znamelala ze zdravotního hlediska něco jinýho, jako znamená teď ... ano, není to zdravý, ale člověk po tom neonemocní. A co mi vadí ještě víc, je to, že když to téma vytáhnu, tak dostanu odpověď, že mléčný s masem ta osoba nekombinuje, protože to není zdravý (a taky proto, že to říká tóra), načež se ta osoba napije Coca Coly. WTF? =D Protože Coca Cola je lidskému zdraví prospěšná, viďte ;)

Ale obraťme list, než se to tady zvrhne ve článek o kritice náboženství, což bych velice nerada.

Pokud se ptáte, zda lituju mýho rozhodnutí opustit host rodinu, tak občas ano. Mí host/děti si vždycky vyberou ten nejnevhodnější okamžik, kdy mi sdělit, že jim hrozně chybím.
Jako třeba, když byli židovský svátky a atmosféra doma (v Tampě) napjatá jak neuvažená špageta, jelikož více než týden bylo zakázáno jíst cokoliv z mouky, nebo cokoliv, co se jen přiblížilo k mouce. Woohoo. Z kuchyně se muselo vystěhovat veškerý jídlo, nádobí a většina spotřebičů. Otevřený jídlo v lednici se muselo vyhodit. Pro ně  to byla pocta předkům, kteří utekli z Egypta a po cestě do země zaslíbené s sebou neměli téměř nic. Pro mě to znamenalo neskutečný plýtvání jídla, vyhazování peněz do vzduchu (muselo se koupit aspoň nějaký nový nádobí + spousta plastovýho nádobí) A pak taky nekončící hlad. Protože najít jídlo, který býlo možno jíst byl nadlidskej úkol (nebyl tam žádnej košer market) a když už jsem něco našla, tak jsem to neměla v čem uvařit. Pak tady byly ty incidenty, kdy jsem si třeba pekla klas kukuřice nebo si otevřela kelímek humusu. V těchto případech se strhla téměř hádka, protože dle jejich úsudku to nebylo košer během svátků (jak daleko má prosím klas čerstvé kukuřice do mouky?) a mí drazí spolubydlící, aniž by si předem ověřili, zda je dana potravina košer, tak mě to vyhodili do koše. Což mě velice, slušně řečeno hnulo žlučí, protože jsem si to koupila za svoje peníze v předraženým Wholefoods a pěšky v pekelným horku v rukou dotáhla domů. Nehledě na to, že to samozřejmě bylo povoleno jíst, to by si ale chlapci prvně museli vytáhnout hlavu ze svých vyvolených hýždí a zjistit si informace. Ale ne ne, radši to vyhodíme rovnou do koše, co kdychom se z toho náhodou otrávili, či se otevřela nebesa a blesk by spálil naše hříšná těla. Oooooommm ....

Ještě, že jsem si schovala láhev nekošer vína (ano, ve svých 25letech jsem si musela schovávat nekošer věci v mým "pokoji") a s nikým se o ni nedělila. A právě v takovéto chvíli, kdy moje trpělivost s židovskýma tradicema vyprchává stejně rychle jako víno v láhvi, mi moje host rodina píše, abych se vrátila "domů" a jak se jim šíleně stýská. Ke katasrofě pak je stačí báječnej nápad jako otevřit laptop a pustit si video s dětma, který jsem jim vytvořila jako dárek na rozloučenou. Dobrá práce, Moniko, větši blbost si už fakt vymyslet nemohla. A tak můj večer končí nekonečným vodopádem slz, a když už na opuchlý opilý oči nevidím, konečně usínám. Ještě, že se všichni modlí v synagoze a nikdo mě v tomhle stavu nevidí.
Je to těžký, SAKRA těžký. Zakázala jsem si se dívat na fotky, jelikož jsou pro mě jako kryptonit. Stále nedokážu udržet emoce na uzdě a končí to slzavým údolím.

Moje srdce je rozbitý na tři části. Čechy, Ohio a Florida. Chci žit na třech místech současně, nebo nejlépe sesbírat všechny lidi, kteří mi chybí a žit blízko nich. Je to daň, kterou člověk platí za to, že cestuje a nechá si k srdci přirůst lidi z různých koutů světa.
Já vím, já vím ... nemůžu mít všechno a život není pohádka, která končí "...and lived happily ever after".
Na druhou stranu, všechny trable a těžkosti, který tady mám bych ani za nic nevyměnila za "bezstarostnej" život na Moravě (všichni moc dobře víme, že starosti kvůli něčemu vždycky byli, jsou a budou, ať už jsme kdekoliv).
Mám to nehorázný štěstí vídat delfíny, papoušky, aligátory (atd) ve volné přírodě. Stát na místech, který jsem dříve vídala pouze v televizi (koukáme zrovna na Dextera =) A hlavně mám za přátele úžasný lidi z různejch koutů světa. Potkala jsem člověka jménem Muhammad, kterej je ateista. Téměř denně jsem světkem překrásých východů/západů slunce nad oceánem. Ráno si jdu zaplavat v oceánu, kde vedle mě proplouvá rejnok a nad hlavou mi velice nízko letí obrovskej pelikán ... stojí mi to za to? Stojí mi to za ten chaotickej život tady? Hell yeah, to víte, že stojí ;)


wild & free
pendlování mezi Tampou a Miami ... západ slunce Photoshopem nedotknutej ;)



Clearwater Beach
Clearwater Beach ... narváno hlava na hlavě
=D pravda pravdoucí
Clearwater přístav

Clearwater přístav
Clearwater Beach
Clearwater beach


4 comments:

  1. Peknej clanek,Moniko.Ja jsem stejne jako ty ateista a absolutne ty lidi nechapu a mam na to hodne vyhraneny nazor.Jsou lidi,kteri svymu nabozenstvi veri a podle toho se chovaji,napr.DODRZUJI to svoje desatoro.To klobouk dolu.V hodne pripadech to ale vsechno pretvarka.V nedeli vsichni naklusaji do kostela,citi se veledulezite,ale ze se pres tyden chivaji,s prominutim,jak dobytkove,to uz jim nevadi.Ale hlavne se strasne ohaneji tim svym nabozenstvim.
    Ziju uz dlouho v USA a tady vira samozrejme 'frci".Ve vetsine pripadu jsem ale zjistila,ze se jedna o hloupe a omezene lidi,vetsina z tech lidi jsou jeste k tomu Republikani,coz me opravdu uz vubec nejde dohromady a nechapu.

    Iva

    ReplyDelete
  2. Ahojky Mony, po dlouhé době se dostávám na Tvé stránky. Určitě všechno má svý, hodně Tě obdivuju, jak to všechno zvládáš, to je to co se týče víry. Já bych na to neměla, ale zase na druhé straně, určité oběti se na oltář lásky přinášet musí. A co se týče, krásného koupání, přírody a všeho kolem, to tu opravdu nemáme. Moničko měj se moc hezky, vše zvládej, láska ať vydrží a vše se překoná. Stále na Tebe vzpomínám, ahojky Kalinka

    ReplyDelete
  3. Díky za další super článek. Dozvěděla jsem se spoustu nových věcí, je to neuvěřitelný, kam člověka až život "zavane", ale všechno co jsi tu vypsala, jsou nový zážitky a zkušenosti k nezaplacení, který ti nikdo nevezme a dokud si mladá, je tohle nejlepší, co můžeš udělat:).

    ReplyDelete
  4. Ahoj Moni,psala jsem ti i na insta. Napiš nový článek,koukám,že jsi v Londýně. Jsem zvědavá,kam tě nově nohy donesly a jak se máš... měj se:-)

    ReplyDelete