Wednesday, September 17, 2014

LIKE A PHOTOGRAPHY ...


S postupem času se všichni měníme a vyvíjme ... jako fotografie. Ze světle šedivých šmouh se pomalu stávají výraznější obrysy. Je nutno ale míchat vývojkou a hýbat fotografií, aby se obraz stal čitelnější. Stejně tak je potřeba životních zkušeností, ať těch kdy si sáhneme na dno nebo těch pozitivních, aby ta změna byla zřetelná ...
Po dvou a půl roce strávených v Americe jsem se jednoho dne bez ohlášení objevila přede dveřma doma na Moravě. Byl to šok jak pro moji rodinu a kamarády, ale i pro mě.

Ono přeci jenom je tam nepatrnej rozdíl mezi životem v Miami Beach a malým městečkem na Moravě, ehm =)

Možná mi to nebude věřit, ale léto v Miami je opravdu horký =D To by nikdo nečekal, viďte. Prožila jsem si půl roku v každodenních teplotách přes 30°C a nějak si na to zvykla. Nebo tedy jak jen si na to, že člověk je během pěti minut venku v propoceným tílku, dá zvyknout.
Slovo chaotický plně nevystihuje můj život za posledních pár měsíců. Byla jsem na bláznivým road tripu v Alabamě. Zažila věci, který ani nemůžu zveřejnit a ocitla se v situacích, který normálně vídám pouze ve filmech. Užívala jsem si barvama hýřící, multikulturní a slunečný Miami. Bylo úžasný sedávat u stolu se směsicí lidí, kde já byla z ČR, přítel z Izraele, kamarád Američan s Kubánskýma rodičema, jeho žena Francouzska, kamarád z Rumunska a jeho žena Číňanka =)



východ slunce na Miami Beach

moje oblibeny misto v severní části South Beach ... hlavně díky tomu, ze tam není tak narváno =)






Poslední dobu v Miami jsem strávila na okraji South Beach, kde to bylo stále kousek od centra dění, ale přitom klid a moje milovaná zeleň. Vedle bytu roste mango strom. A věřte mi, že jsem se každej den těšila, až půjdu vynýst koš a přinesu si domů náruč mýho nejoblíbenějšího ovoce. Taky jsme měli prádelnu pod širým (komářím) nebem =)


bohužel to jsou vyblity barvy, ale tohle je ten nejkrasnější strom, co jsem kdy viděla ... podotýkám, že oplocení je vyšší než já







Ano, nechtělo se mi odjíždět. Jednak kvůli příteli, jednak kvůli tomu, že jsem tomu místu podlehla.
Nicméně jsem neměla v nejmenším zájmu rozhněvat vízové božstvo. Tudíž mě čekal výlet za rodinou. Nejpve za moji adoptivní rodinkou v Ohiu a poté ta pravá česká.

Na letišti v Ohiu mě vyzvedávali jen host s malou, protože starší děti byly na prázdninách a o mé návštěvě neměli ani tucha (typickej HD). Táhla jsem se s kuframa poloprázdnou letištní halou, když jsem spatřila mýho malýho velkýho bobka, jak se pustila mámy a běží mi naproti křičíc z plnýho hrdla "Mooonica, over here, Mooonica!!" Pustila jsem kurfry a běžela jí naproti. Když mě ta malá příšerka skočila do náruče a srazili jsem se hlavama, bylo nám to úplně jedno, jelikož jsme brečely radostí a za chvílí se k nám do společnýho objetí a breku přidala i HM. Prostě doják jako kráva =)))
Doma jsme s host stáhli flašku červenýho (jako za mlada =D ) zatímco mě malá usnula na klíně. Je to zbytečný to psát, ale za pět měsíců, co jsme se neviděly, neskutečně vyrostla.
Další den jsme jeli pro ty dva starší výrostky na letiště, kde jsme sehráli komedii o tom, jak slečna v klobouku a slunečních brýlých jde a nechtěně upustí časopisy. Očekávali jsme, že mladej, kterej je opravdovej gentleman mi pomůže. Ta-da-dam, mladej se okamžitě pustil do sbírání časopisů na zemi, zatímco mladá mě s "promiňte slečno" obešla a běžela za mámou a ségrou =D Já teda shodila svůj "převlek" a přivítala se s překvapenýma dětma =)

Strávila jsem tam týden. Bylo hrozně hezký a divný být zase zpátky. Hned ten den se mě udělal hnusáckej opar na rtu. A pak jsme byli s dětma v lese a já táhla mladýmu velkej šutr, kterej jsme společně vydolovali. Bohužel mi to v lese podklouzlo a já čelistí ten kámen políbila. Můj zjev byl překrásnej =D Loupal se mi z Miami spálenej obličej, opar v koutku a napuchlá rozbitá pusa =D
Jeden večer jsem se jela podívat za Kačkou, která se v té době zrovna stěhovala do Chicaga, takže jsme měli bohužel jen trochu času. HM mi půjčila její Mini Cooper kabriolet, a já si to při západu slunce uháněla za Kačkou. Třásla jsem se v tom sedadle blahem, div jsem nevypadla =D To auto je naprosto boží!
S HM a dětma jsme si jeden den udělali výlet do Hocking Hills, jen škoda, že HD musel pracovat. Zmokli jsme neskutečně, ale užili si to parádně, jelikož HM mě naprosto podporovala porušovat pravidla parku, kde se může pouze na vyznačený stezky (při mé předešlé návštěvě mě po pár minutách v parku chytíl Ranger a vyhrožoval, že mě dá zavřít do vězení =D ).
Loučení proběhlo na části a já se snažila být velice rychlá a vypadnout dřív, než by se mohla opakovat situace z minula. Nic to ale nemění na tom, že jsem odjížděla s těžkým srdcem.
drive in kino
Hocking Hills
Přidat popisek

Emma byla na výletě s náma =)

objevuju s dětma jeskyně




Bylo to ale stejný jako minule, jelikož mě zase na druhým konci mé výpravy čekala sladká odměna v podobě toho, že uvidím svou rodinu a kamarády. Zvykám si na to, že s každým smutným loučením přichází zárověň něco krásnýho.
Domů jsem letěla šílenou cestou přes Norsko (každej se mě ptá proč =D kvůli Norským Aerolinkám, proto). Na Ruzyni Havlovi (to zní divně =D ) mě vyzvedla kamarádka, která mě obdařila azylem, sprchou a první českou pomocí - svíčkovou =D Anebo toliko k mymu vegetariánství.
Kamarádi mě potom vyzvedli na nádraží na Moravě a jelo se k rodince, kde byli oni nahlášení na kafe.
Tímto začal kolotoč znovusetkávání po hrozně dlouhé době. Víte, když jsem odjížděla do Ameriky, loučila jsem se stylem "ahoj za dvanáct měsíců", jelikož jsem ani ve snu nepředpokládala, jak dopadnu =D

Byla jsem hromádka nervozity a nadšení pokaždé, když jsem se někomu neplánovaně objevila přede dveřma. Nemusím asi moc popisovat, jaký to bylo všechny takhle vidět =)))))

Někteří na mě dlouho zírali, protože nemohli uvěřit, že tam opravdu jsem =D Bylo divný mluvit česky a hlavně být obklopená češtinou. Uvědomovat si ten moravskej přízvuk lidí, který znám celej život a nikdy předtím jej neregistrovala. Taky jsem si uvědomovala, jak "obyčejná" je moje řeč, což je hlavně zásluhou toho, že jsem přeštala číst v českým jazyce a tudíž se moje slovní zásoba se razantně zcvrkla. Pociťuju to i teď, když píšu, což se pro mě stává těžší a těžší.
Trávila jsem čas s kamarády, rodinou a obdivovala krásy české přírody a alkoholu. S tetou jsem jezdila do lesa sbírat houby. A hlavně jsem si udělala s kamarády výlet do hor, kam jsem se neskutečně těšila.
Stála jsem jednoho dne na zahradě, kde jsem celej život vyrůstala a rozhlížela se po okolí, který je lemovaný kopci. Nikdy jsem si toho nevšimla a neregistrovala. Až po tom, co jsem žila v plochým Ohiu a Floridě, ve státech kde nejvýše položená místa dosahují 472 a 105 metrů/n.m. a kde člověk kopce musí opravdu pohledat.


brambory v ohni pečený

nedělní pohoda =)
nedělní oběd =D 
týmová práce =D
výlet na Praděd 






Praděd


Co se týče České Republiky ... strávila jsem tam zhruba tři týdny a spoustu věcí nestihla. Nesčetněkrát jsem si připadala jako z jiné planety. V Albertu, kde jsem si musela koupit tašku na nákup. V hospodě, kde jsem nevěděla, jak mě otevřou účet, když neberou karty. Pokaždé, když jsem vyšla ven a neměla oblečenou českou "uniformu" ala džíny, tričko a tenisky (což nebylo nikdy =D ). Když jsem procházela a bloudila v Přerově, kterej pro mě kdysi býval velký město =D. Když jsem v obchodě viděla, že stále prodávají stejný tričko, jaký jsem si tam před lety koupila. Každá návštěva v České Spořitelně, kde mě účtovali poplatky snad i za to, že jsem jim prošla po podlaze a kde se mi pokaždé zvednul tlak. V optice, kde jsem si koupila brýle za 3000Kč a nedostala k nim ani pouzdro či hadřík. V obchodě, kde si paní prodavačka beze slova stoupla metr ode nás a se založenýma rukama a znechuceným výrazem ve tváři, nás pozorovala. Mohla bych takhle pokračovat donekonečna.
Vím, že v Praze by některý z těch situací odpadly, ale pořád toho na mě bylo docela dost.
Nedokážu si prostě představit, že bych se teď zabydlela u nás na Moravě, našla si tam práci v kanclu a založila rodinu. Nemyslím to ve zlým smyslu, protože bych se cítila být lepší než někteří, kteří tam takhle žijí. Jen v tom smyslu, že jsem se prostě hrozně změnila a jsem hladová po něčem naproto jiným.
Seděla jsem takhle jednoho dne v pokoji u mojí třináctileté sestřenky, a rozhlížela se kolem. Viděla jsem v tom pokoji tak trochu sebe v době, kdy se mi z repráků linula metalová hudba, kde můj pokoj zdobily příšery z hororů a počítačových her ... byl to úplně jinej svět a jsem ráda, že jsem si těma fázema mohla projít. Bez toho bych to totiž nebyla já, která si občas někdy nostalgicky ten metal pustí, která si s klukama ráda zahraje Call of Duty a je schopná chytat šváby na Floridě =)

9 comments:

  1. Super článek! Takhle bych chtěla umět psát - aby z toho "kaply emoce" (v dobrém smyslu). :-)

    ReplyDelete
  2. Beautiful!
    but not even 1 pic with me? ;-)
    Aharon Kod.

    ReplyDelete
    Replies
    1. =D =D really? I would like to keep at least a little bit of my privacy ;) you wanna be on-the-line? =D

      Delete
  3. Posledni odstavec je uplne jako bych to napsala ja. V Tescu jsem si musela dat veci do kabelky protoze mi nedali tasku, v hospode se porad divim, ze si musim platit kazdou sklenicku sprite a ze voda neni free.... Jsem v CR druhy tyden a nemuzu se dockat az za dva tydny zase odletim :D
    Tise ctu....:)
    Jsi v Anglii ted? (tusim z fotek na fb) :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. =D jojo, jsme zhýčkaný slečny z Améériky.
      Jsem v Londýně =) a mam rozepsanej článek.

      Delete
  4. Děkuju za další krásnej článek, ale hlavně naprosto dokonalý fotky!:)) Po pravdě, když jsem poprvý narazila na tvůj blog, tvoje vášeň pro cestování a poznávání nových věcí mě úplně dostala a taky to prohlížení těch nádherných fotek,v tu chvíli jsem se rozhodla, že nechci sedět dál doma na zadku a v podstatě procestovala další 3 měsíce a potkala spoustu nových lidí, Děkuju Ti!:) A vždycky se sem moc ráda vrátim a každej novej post mi pokaždý zvedne náladu.

    ReplyDelete
    Replies
    1. Já mnohokrát děkuju za překrásnej komentář, Káji.
      Je hrozně zvláštní, jak nás dokážou ovlivnit lidé, které vlastně vůbec neznáme =)
      Mám to tak stejně.
      Kdepak jsi cestovala?

      Delete
  5. Narazila jsem na tenhle blog dneska (vlastně včera je 1:48 am) a zhltla jsem snad půlku článků! Asi po hodině čtení mi teda došlo, že starší články jsou dole a já čtu v opačném směru, to mě ale neodradilo pokračovat dál. A tenhle článek mě opravdu chytil za srdce. Není nad to přijet z ciziny neočekávaně a vidět to překvapení ve tvářích lidí následované nadšením, když uvěří tomu, že se jim to nezdá. ♥

    ReplyDelete