Monday, October 13, 2014

ONE HUNDRED


Pozor, pozor! Bouchněte šampaňský a nasaďte párty brýle. Protože žádnej dobrej příběh nezačíná salátem ...

Dneska pouštím do světa přesně stý článek ... wooohoooo!

Prosím, nedělte čas od založení blogu počtem příspěvků. Musela bych se stydět.
Avšak snaha se cení. I když je to jak s 29. únorem ...
Píšu článek zatímco sedím v mým pokoji v Londýně, popíjím teplej čaj s mlíkem a venku prší. Počasí dokáže být opravdu překvapující, haha.

Tři roky zpátky jsem touhle dobou dost možná seděla s hrnekem čaje u počítače a pročítala blogy au pairek z USA. V té době jsem měla úplně jiný plány. Plány, který jsem  jedné noci definitivně rozsypaly na tisice součástek.

S každým přibývajícím člověkem, se kterým vedu konverzaci na tohle téma si více a více uvědomuju, jak moc se změnilo a jak vděčná jsem za každou sekundu mýho života, Za každou bláznivou osobu, kterou potkám, za každý nadechnutí, ať už je to ve smradlavé londýnské uličce či v horách se vzduchem ostře čistým.

Dalai Lama na otázku, co ho na lidstvu překvapuje nejvíce odpověděl překrásnou a zároveň smutnou pravdu ...

"Člověk. Protože obětuje svoje zdraví, aby vydělal peníze. Poté obětuje peníze, aby si zotavil zdraví. A potom je tak nervózní ohledně své budoucnosti, že si není schopný užít přítomnost; jako výsledek tohoto nežije ani v přítomnosti ani v budoucnosti; žije jako by nikdy neměl zemřít a umírá aniž by skutečně žil."

Ačkoliv patřím do skupiny, která nad zítřkem občas přemýšlí víc než je zdrávo, tak si to uvědomuju a snažím se polepšit. Protože když se zpětně podívám, tak je to opravdu ztráta času, kterou jsem mohla využít v něco mnohem užitečnějšího.
Někdy je lepší bloudit. Někdy je dobrej nápad zahodit mapu a vydat se vstříc cizím ulicím v neznámém městě.

Častokrát jsem si v hlavě přehazovala rozhodnutí blog zavřít. Obsahuje spoustu mých osobních informací. A i když je tady mnoho věcí a fotek, které přecházím a s veřejností nesdílím, tak je to stále více než dost. Vím, že blog čtou lidé o kterých píšu. Lidé, kteří už nejsou a nebudou součástí mého života. A taky lidé, kteří si blog přeložily do angličtiny ...

Nicméně, blogy mají svoji zásluhu na tom, že jsem si tehdy sbalila kufřík a začala tohle dobrodružství. A pokud můj blog bude mít tu stejnou zásluhu, i kdyby se mělo jednat pouze o jednoho člověka, tak to má stále cenu.
Takže, dámy a pánové, chystejte se na nové zážitky a trable, protože do České Republiky se já chystám pouze na dovolenou =)











5 comments:

  1. Ahoj Moni,co vubec delas v Londyne?A jses stale s tim pritelem z Izreaele?Byl by fajn clanek o tom,jaky je to v Anglii.Ja jsem tam byla jako au pair pred deseti lety a nemam tu zemi a specialne lidi vubec rada,tak by me zajimal tvuj nazor :) Blanka

    ReplyDelete
  2. Mám pár stejných otázek jako Blanka nade mnou. Jsi ještě s přítelem? Vím,že je to osobní,ale když už jsi se tu o něm zmínila...:-) klidně i mailem. v Londýně jsem byla 2 roky, miluju ho! Tak snad tě taky okouzlí. Spousta lidí, co byla nejdřív v USA a pak v Anglii říká, že Anglie je hrozná...

    ReplyDelete
  3. Asi sem se spatne vyjazdrila,kdyz to po sobe ted ctu,Anglie je nadherna zeme,krasna kultura,ale ty lidi jsou absolutni dementi,s prominutim.Krome Cechu,druhy nejhorsi narod,co jsem kdy poznala :-/.Blanka

    ReplyDelete
  4. Mám rozepsanej článek plus spoustu fotek ;)

    ReplyDelete
  5. Are you still with your boyfriend?

    ReplyDelete